FIT KONDICE

Myslela jsem si, že jsem jen unavená

Dlouho jsem si myslela, že únava je normální součást života. Že když člověk pracuje, sportuje, stará se o rodinu a řeší stres, tak prostě musí být unavený. Že je normální přijít domů a padnout. Že je normální fungovat jen díky vůli.

Jenže dnes už vím, že existuje rozdíl mezi běžnou únavou a organismem, který dlouhodobě funguje přes svoje rezervy.

U mě to nezačalo žádným dramatickým kolapsem. Začalo to nenápadně. Potřebovala jsem si přes den častěji lehnout. Po práci nebo tréninku jsem byla vyčerpaná mnohem víc než dřív. Regenerace trvala déle. Ráno jsem se budila unavená, i když jsem spala.

Jenže protože jsem celý život fungovala stylem „musím to zvládnout“, ignorovala jsem to.

Když jsem měla malé děti, nebyla možnost vypnout. Později přišla práce, sport, tréninky, finanční tlak, stres. Člověk se naučí jet přes únavu tak dlouho, až přestane vnímat, že už vlastně dlouho není v pořádku.

A to je podle mě největší problém dlouhodobého přetížení. Ne že člověk jednou zkolabuje. Ale že se roky postupně vzdaluje normálnímu fungování a začne to považovat za standard.

Začne si myslet:

• „Asi stárnu.“
• „Asi mám slabší povahu.“
• „Asi musím víc zabrat.“

Jenže tělo mezitím vysílá signály:

• horší regenerace,
• problémy se spánkem,
• nervozita,
• potřeba stále většího odpočinku,
• zvláštní vnitřní napětí,
• přecitlivělost na stres,
• únava, která nezmizí ani po volném dni.

Ve chvíli, kdy už mi únava začala připadat nepřirozená, snažila jsem se ji řešit i s lékaři. Nešlo o běžné „jsem unavená po práci“. Měla jsem stavy, kdy jsem musela po běžném dni lehnout a nebyla schopná normálně fungovat.

Jenže běžné odběry často vyšly relativně v pořádku, případně jen s drobnými odchylkami, které samy o sobě nepůsobily dramaticky. A právě to je možná jeden z problémů dlouhodobého přetížení organismu. Tělo už vysílá jasné signály, že něco není v pořádku — únava, zhoršená regenerace, problémy se spánkem nebo přecitlivělost na zátěž — ale člověk ještě nevypadá „nemocně“.

Často pak začne pochybovat sám o sobě. Jestli není jen přecitlivělý. Jestli nepřehání. Jestli není hypochondr.

O svém zdravotním stavu píšu hlavně proto, že si myslím, že podobných lidí je mnohem víc, než se zdá. A nejde jen o vrcholové sportovce.

Mnoho lidí dnes dlouhodobě funguje pod tlakem — práce, stres, rodina, psychická zátěž, neustálý výkon. Sport je často jedna z mála věcí, která jim pomáhá zvládat stres a psychicky přežít. Jenže právě v tom může být někdy problém. Člověk si zvykne fungovat přes únavu tak dlouho, až přestane poznávat, že jeho organismus už dávno není v pořádku.

Já sama jsem své problémy neignorovala. Snažila jsem se je řešit, hledala jsem pomoc a opakovaně jsem cítila, že moje tělo vysílá signály, že něco není v rovnováze. Jenže podobné stavy se často těžko zachytávají v běžných vyšetřeních a člověk pak může dlouho působit „v pořádku“, i když se tak vůbec necítí.

Zpětně si uvědomuji, že se přetížení organismu neprojevovalo jen únavou. Dlouhodobě jsem měla i výrazné zažívací problémy — období průjmů, nadýmání, pálení žáhy nebo nevolnosti. Několik let jsem řešila IBS a absolvovala vyšetření, která většinou skončila tím, že „všechno je v pořádku“.

A právě to je možná další problém podobných stavů. Organismus už evidentně nefunguje správně, ale jednotlivé symptomy samy o sobě často nevypadají dost závažně nebo spolu na první pohled nesouvisí. Člověk pak chodí mezi různými specialisty, ale celkový obraz dlouhodobého přetížení se snadno přehlédne.

Právě proto si myslím, že by se o dlouhodobém přetížení organismu, Relative Energy Deficiency in Sport a souvislosti mezi stresem, regenerací, nervovým systémem a ženským tělem mělo mluvit mnohem víc — nejen mezi sportovci, ale i mezi běžnými lidmi a praktickými lékaři.

 

Relative Energy Deficiency in Sport (RED-S) není jen problém vyhublých sportovkyň

Když se řekne RED-S (Relative Energy Deficiency in Sport), většina lidí si představí hubenou běžkyni, která skoro nejí, ztratila menstruaci a přetrénovala se.

Jenže realita může vypadat úplně jinak.

Dlouho jsem si myslela, že se mě něco takového nemůže týkat. Nejsem vyhublá. Naopak jsem v posledních letech přibrala. Sportuju, pracuju, normálně jím. Jenže právě tohle mě začalo nutit přemýšlet, jestli problém není mnohem složitější, než jak se o RED-S běžně mluví.

Před lety jsem objevila low carb. A jako spoustě lidí mi to na začátku fungovalo. Zhubla jsem, cítila jsem se dobře a měla jsem pocit, že jsem konečně našla způsob stravování, který mi sedí.

Jenže časem se něco změnilo.

Přestože jsem jedla pořád velmi „čistě“, začala jsem pomalu přibírat. A moje reakce byla typická — místo abych jedla víc, začala jsem omezovat ještě víc.

Přestala jsem téměř svačit. Vyhýbala jsem se pečivu, těstovinám i větším porcím příloh. Sacharidy jsem začala brát skoro jako nepřítele.

Moje běžné jídlo často vypadalo třeba takto:

• ráno proteinový shake s vodou, trochou jáhlové kaše, arašídovým máslem a banánem,
• k obědu dvě předem uvařené a zchlazené brambory s vejci,
• večer tvaroh.

A tehdy mi vůbec nedocházelo, že to možná není normální režim pro člověka, který:

• sportuje,
• pracuje,
• vede tréninky,
• a funguje pod dlouhodobým stresem.

Organismus přitom nevydává energii jen při sportu. Energii stojí i:

• práce,
• psychická zátěž,
• špatný spánek,
• dlouhodobý stres,
• neustálé fungování pod tlakem.
• Tělo neřeší jen počet kalorií. Řeší hlavně přežití a bezpečí.

Teprve později jsem narazila na odborníky, kteří upozorňují na to, že ženský organismus funguje jinak než mužský. Například Stacy Sims dlouhodobě mluví o tom, že ženy jsou mnohem citlivější na kombinaci stresu, přetížení a dlouhodobého nedostatku energie.

A právě sacharidy jsou často jedna z prvních věcí, které ženy při snaze zhubnout začnou výrazně omezovat.

Jenže ženské tělo není stroj. Pokud je dlouhodobě pod tlakem, sportuje, pracuje a současně nedostává dostatek energie, může se postupně dostat do stavu, kdy už nedokáže normálně regenerovat.

Dnes si myslím, že problém nebyl v tom, že jsem jedla „špatně“. Ale že moje tělo už dlouhodobě fungovalo v režimu nedostatku a stresu, zatímco já jsem se ho snažila ještě víc kontrolovat a omezovat.

A pokud je organismus roky v režimu „musím vydržet“, začne fungovat jinak:

• zhorší regeneraci,
• zvýší stresovou aktivaci,
• rozhodí hormony,
• zhorší spánek,
• a paradoxně může začít ukládat tuk místo toho, aby člověk hubnul.

Dlouho jsem si myslela, že když člověk jí málo a hodně vydává, musí automaticky hubnout. Jenže moje tělo začalo reagovat úplně opačně.

Čím víc jsem byla unavená a čím víc jsem se snažila kontrolovat jídlo a omezovat sacharidy, tím víc jsem postupně přibírala.

A právě to mě dnes zpětně fascinuje nejvíc. Organismus zřejmě nebyl v režimu „spaluj“, ale v režimu „přežij za každou cenu“.

Dnes už chápu, že dlouhodobý stres, hormonální změny, přetížení a nedostatečná regenerace mohou ženské tělo dostat do stavu, kdy začne energii spíš ukládat než efektivně využívat.

A možná právě proto se tolik žen v podobném stavu dlouho nepozná. Protože neodpovídají představě „vyhublé přetrénované sportovkyně“. Jen jsou chronicky unavené, přetížené — a jejich tělo už dávno nefunguje v rovnováze.

A pak přišel moment, kdy už tělo dál fungovat nedokázalo.

Nebyl to žádný dramatický pád během vrcholového výkonu. Zhruba po půl hodině běžného cvičení jsem najednou cítila obrovskou slabost. Nebyla jsem schopná normálně zvednout činku. Přišel zvláštní nepopsatelný pocit, jako by se organismus úplně vypnul. Přidala se zimnice a silný pocit, že něco není v pořádku.

Když jsem ten den přišla domů, zbytek dne jsem jen ležela. A stejně tak i další dva dny. Nebyla to normální únava po tréninku. Tělo jako by úplně ztratilo schopnost regenerovat a fungovat. A právě tehdy mi poprvé opravdu došlo, že už nejde jen o přetížení nebo „horší období“, ale že organismus dlouhodobě fungoval daleko za hranicí svých možností.

Zpětně si uvědomuji, že podobné stavy se neobjevily poprvé až při tom kolapsu. Už během předchozích let jsem měla období, kdy jsem byla tak vyčerpaná, že jsem téměř nemohla vstát z postele. Přicházela silná únava, zvláštní slabost a zimnice — někdy i v teplých dnech. Jenže protože jsem byla zvyklá všechno překonávat silou vůle, druhý den jsem většinou znovu vstala a fungovala dál.

Právě to je možná na dlouhodobém přetížení nejzrádnější. Člověk se nesesype naráz. Organismus vysílá varovné signály dlouho dopředu, jenže pokud se po krátkém odpočinku zase dokážeme „rozjet“, máme tendenci všechno zlehčovat a přesvědčovat sami sebe, že to vlastně nebylo nic vážného

Zajímavé bylo, že určité zlepšení přišlo až ve chvíli, kdy jsem začala víc řešit pravidelný příjem sacharidů a elektrolytů. Do té doby jsem si vůbec neuvědomovala, jak moc může být organismus dlouhodobě energeticky vyčerpaný, i když člověk normálně funguje.

Možná je čas přestat se dívat na RED-S jen jako na problém vrcholových sportovkyň. Protože dlouhodobé přetížení organismu může mít mnohem víc podob, než si většina lidí myslí.

A právě to mě postupně přivedlo k otázce, jestli největší problém už není jen únava svalů nebo nedostatek energie, ale samotný nervový systém.

 

 

 Když tělo neumí vypnout

Nejděsivější na dlouhodobém přetížení není samotná únava. Nejděsivější je chvíle, kdy člověk zjistí, že jeho tělo už neumí normálně reagovat na zátěž.

Začala jsem si všímat zvláštní věci. Někdy jsem zvládla lehký silový trénink docela dobře. Jindy mě úplně zničilo pár kliků nebo hodina spinningu.

A nešlo o normální únavu svalů.

Po spinningu jsem přijela domů a měla jsem pocit, že se organismus úplně rozpadá. Bušení srdce. Pocit na omdlení. Zvláštní stav v hlavě, který neumím popsat. Ne bolest. Ne klasická úzkost. Jen strašně nepříjemný pocit, že tělo není v pořádku.

Ležela jsem několik hodin pod peřinou, bylo mi hrozně zima a měla jsem pocit, že organismus neumí „vypnout“.

Začala jsem sledovat Garmin hodinky a zjistila jsem zvláštní věc. Tělo mi často ukazovalo vysoký stres i ve chvílích, kdy jsem jen seděla nebo odpočívala. Naopak při klidné chůzi v lese býval stres nižší než při běžném dni doma.

Zpětně si uvědomuji, že se přetížení neprojevovalo jen únavou. Dlouhodobě jsem měla i výrazné zažívací problémy — období průjmů, nadýmání, pálení žáhy nebo nevolnosti. A zajímavé je, že několik dní před tím, než jsem se úplně „sesypala“, se mi trávení zhoršilo výrazně víc. Organismus jako by už dopředu signalizoval, že něco nezvládá.

Dnes si myslím, že právě trávení je často jeden z prvních systémů, na kterém se dlouhodobý stres a přetížení projeví.

Postupně mi začalo docházet, že problém možná není jen ve svalech nebo kondici. Ale v nervovém systému.

Dlouhodobý stres totiž není jen psychická věc. Nervový systém ovlivňuje:

• tep,
• dech,
• trávení,
• spánek,
• regeneraci,
• hormony,
• i pocit bezpečí v těle.

A když je člověk roky v napětí, může se stát, že tělo už neumí správně přepínat mezi výkonem a odpočinkem.

Možná právě proto mě dnes víc uklidňuje:

• chůze,
• příroda,
• ticho,
• pomalý pohyb,

než další intenzivní trénink.

Dlouho jsem si myslela, že řešením je víc zabrat. Dnes si začínám myslet, že moje tělo už nepotřebuje další výkon, ale naučit se znovu regenerovat.

A možná právě v tom je největší problém dnešní doby. Spousta lidí už není fyzicky slabá. Jen jejich nervový systém nikdy nedostane skutečnou možnost vypnout.